Na ty vyšší výstupní impedance u různých zařízení (mnohdy elektronkových) bacha a na ty vysoké vstupní také.
Nejprve si probereme ty výstupní. Výstupní impedance nepřímo (jak už řekl Ekkar) předznamenává jak velkou vstupní impedancí připojovaného zařízení ho můžeme zatížit. Pokud má zařízení příliš malou vstupní impedanci pak to může mít za následek zvýšení zkreslení signálu na výstupu zdroje signálu. Protože jako impedanci připojovaného zařízení musíme zahrnovat vše, co k výstupním svorkám připojíme tak musíme do těchto úvah zahrnout i kabeláž. Zatím co u malých impedancí jí řešit nemusíme, jelikož její vliv je zcela zanedbatelný, tak u vysokých impedancí se toto může jevit jinak. Každý kabel je totiž charakterizován nejen svým stejnosměrným odporem, ale zejména svou kapacitou a indukčností (vliv stínení pro tento okamžik zanedbám). Kapacita kabelu (eventuálně v součinnosti s kapacitní složkou vstupní impedance připojovaného zařízení) může totiž činit s vnitřní impedancí zdroje signálu tzv. RC článek. RC článek se chová jako dolní propust (nebo také jinak řečeno horní zádrž). Znamená to tedy že pro přenos vyšších kmitočtů může znamenat určitý útlum. To se projevuje přímo úměrně na vnitřní impedanci zdroje, délce kabelu a jeho kapacitě vztažené na jednu jednotku jeho délky.
Takto se to skutečně v minulosti dělalo a byl to značný problém. V té době mělo nějaké povídání o kabelech nějaký reálný základ, který však bohužel přežívá (neoprávněně) dodnes. Tento problém se výrobci snažili vyřešit snížením výstupní impedance běžných zařízení, což se reálně daří. Zařízení už nejsou z tohoto hlediska až na výjimky takřka vůbec nebo zcela vůbec citlivá na propojovací kabeláž linkových vstupů/výstupů.
Toto mělo ještě jeden pozitivní efekt - výrobci si mohli dovolit výrazně snížit vstupní impedanci různých zařízení, což mělo za následek podstatné zvýšení odolnosti proti rušení. Obecně platí že čím vyšší impedanci jakýkoliv obvod má, tím náchylnější je na "nachytání" různého rušení z okolí. Jestliže v minulosti mívaly vstupy nuceně vysokou impedanci, pak to kladlo opět větší nároky na kabeláž a mechanickou i elektrickou konstrukci zařízení. I to přispívalo ke zkazkám o kabelech, podotýkám že v té době oprávněně. Dnes jsou impedance vstupů řádově menší a ještě navíc mnohdy se vstupním RC členem naladěným na nadakustické kmitočty, který dále zvyšuje odolnost vstupů proti VF rušení. Celkové nároky na kabeláž dramaticky klesly a pokud se nejedná o nějaké zvláště dlouhé vzdálenosti, extrémní prostředí a podobně tak stačí jakýkoliv slušný propojovací kabel. Netřeba kupovat nějaké předražené nesmysly.
Tentokrát tu však nejsem od toho abych šil do kabelomaniaků, jen říkám věnujte pozornost propojovaným impedancím, zvláště u atypických zařízení (často elektronkových) a zamyslete se zda je všechno OK a jeslti není třeba následně řešit ještě nějaké další věci.
----------------
EKKAR píše:při skutečně slepým testu by ani jeden z nich nedokázal rozlišit kvalitní polovodičovej konec od lampovýho - přesněji řečeno až do okamžiku, kdy by došlo k přebuzení a přechodu zesilovače do režimu limitace by to nikdo neměl pouhým sluchem dokázat.
To není až tak úplně pravda. Oba víme že jakýkoliv prvek (ať už polovodičový nebo vakuový) i uprostřed své lineární charakteristiky dokonale rovný prostě není. Toto zkreslení se s každým následujícím stupnem v podstatě násobí. To je jedna věc.
Druhá věc je ta jak se chová celé zapojení jako celek, protože každé zapojení si poradí s určitým typem zkreslení jinak přestože by to měly srovnat různé záporné zpětné vazby. Nemusí se jednat jen o zkreslení vlivem limitace. Proto tam určité rozdíly ve zvuku jsou, ale to si nechám třeba na příště :o)