Takže..!
Poslední slova v grafické podobě věnuji všem "nahaněčům"(audiofilům) lačnícím po dokonalém zvuku.
Pro někoho bude následující text zajímavou exkurzí(sci-fi),jiní ho ani nedočtou a budou jím pohoršeni.
Nicméně text je určen minimálně k zamyšlení a maximálně k inspiraci,či lépe k prozření.Ti,kteří již prozřelý,probuzení či vědoucí jsou...ti již vědí.Pro ně následující text bude spíše "nošením dříví do lesa".
Nuže!
Položil si někdy některý z těchto "nahaněčů" otázky:
Odkud tato moje touha po dokonalém zvuku pochází?
Jak zní dokonale euforický zvuk?
Jak tohoto zvuku dosáhnout?
Pokud čtenář tohoto textu četl i některé moje texty předcházející,budu jím zřejmě označen za podivína,pošuka,mimoně..(a bůhvíco ještě!).
Budiž,má na to bezvýhradné právo.Osobně je mi to také bezvýhradně fuk.
I N.Tesla či A.Einstein byli v očích některých lidí podivíny,čímž se nechci stavět po bok těmto velikánům...
Abych odpověděl na 3 výše uvedené otázky,budu muset v jistém smyslu překročit hranice fyzikálního vesmíru vnímaného pěti smysly člověka.V tomto případě tedy zvuku či chvění vzduchu.
Pokud si někdo myslí,že šíření zvuku může existovat pouze prostřednictvím vzduchu,tak je(stejně jako oficiální věda)na omylu.Pokud by druh homo sapiens byl pouze hroudou masa a kostí,pak by to byla pravda.Naštěstí tomu tak není.
Člověk je multidimenzionální bytost a zvuk ve své abstraktnější definici neexistuje pouze v hmotné konfiguraci vesmíru a planety Země.
Jak je tedy možné vnímat zvuk mimo fyzikální vesmír a mimo hmotné tělo člověka(bez ušních bubínků)?
Jednoduše.Člověk vlastní i jiné smysly,které nejsou závislém na hmotném těle.
Parapsychologie je označuje jako mimosmyslové vnímání či EPS(anglicky:Extra Sensory Perception).Mezi tyto EPS se řadí i tzv. jasnosluch.
Neodpustil jsem si zkopírovat text Alexandra Saint-Yves d'Alveydra z knihy Lyrická závěť(Testament lyrique, 1877).Následující text důvtipnému čtenáři napoví či odpoví na výše uvedené otázky.
Níže už začíná text.
"Duše, která sestoupila do vězení těla nám vypravuje odysseu svého individuálního pádu. Hle, již
je na zemi!
„...Tedy tato duše se zrodila ve světě tvarů a zkoušek; a ona proto volá.
Jejím živlem byl nebeský fluid, vnitřní světlo vesmíru, spirituální éter, vnitřek a líc
kosmogenické substance.
Hle, nyní je na rubu, vně, v úplné noci. Nevidí již své nebeské tělo, zatemnila se.
Ztratila vědu, vědomí, skutečný život. Její inteligence zhasíná, její přímá jasnovidnost již nevidí,její sluch již neslyší, její psychurgická senzibilita je ze všech stran tísněna.
Mezi ni a vesmír se vkládá strašlivá překážka: cosi temného a omezeného, křivého, tupého,
ostrého a horkého, podivná směs, která hučí a víří, závoj důmyslně a uměle setkaný a ovinutý kolem sebe sama i kolem ní, jehož všechny oživené tkáně, obrazy vesmíru, přesně se s ní shodující, podoby schopností duše, podstatně a specificky s ní spojené, se splétají a splétají i ji v křivolaké zátočiny ústrojí a útrob: to je tělo.
Jestliže tělo křičí, duše trpí.
Chce uprchnout, avšak klesá pod zazářením, které jí připomíná živé světlo, Jonah, nebeskou
substanci: to je mateřský polibek.
Mnohdy se jí zdá, že je mrtvá. Připomíná si jako ve snu nesmírnost onoho tajemného světla, kde se koupala nahá v zářivých vírech; horské hřbety, éterová údolí, milované hvězdy bez základního ovzduší, bez hmotné přitažlivosti, svět esencí aromat a vůní života, odkud slyšela vystupovat a sestupovat vnitřní harmonie a melodie časů a prostorů, odkud vzlétala, chvějíc se, slyšíc něžné volání miláčků a milenek, aby pohleděla na Šamaim, éter, azurové moře nebes, ostrovy, hvězdné vlny,pohyby géniů je oživujících a jejich životadárných mocností.
Jako odlesk hvězdy na vodu, která se čeří, tak na ni dopadá vzpomínka na tuto vznešenou
skutečnost a dosud se v ní chvěje.
Dosud vydechuje nebeskou ambrosii věčných mystérií Ducha svatého a výrony onoho světa se
jen ponenáhlu vypařují i jeho balsamické podstaty, které matka pije, vdechuje a líbá v opojení, jehož neznají lidé profánní.
Neprchej, sladký odlesku hvězdy mágů! Nesmrtelná, vzpomeň si! Domnívá se, že je dosud vidí,ony bílé, božské muže a ženy, bohyně i bohy, diafany, zářné formy, typy krásy, kalichy pravdy, kterése pohybují, plynou, vynořují v magických vlnách božské lásky v oslňujícím společenství moudrosti.
Nejsou svaté teorie, živé básně ztajeného slova, hymny tvůrčích myšlenek, symfonie oživujících pocitů, hierarchické učení psychurgických cyklů, svatý zmatek velkých mystérií, bohové, paprsky boha, jejichž stín je světlo, zářná brázda, vonný let géniů, vyslanců, dokonalých inteligencí,nesmrtelných duchů a vítězných a oslavených duší?
Ó jaká závrať! Není tu již onen čtyřnásobný nižší okruh duší, vystupující a sestupující, jiskřící fluidický oceán, na němž si pohrává vánek lásky a na jehož dně volá zrození a smrt?
Není tu již?... Ale co jsem chtěla říci?
Což to vše minulo? Ó zpívej, dcero bohů!
Slyšte!
Veliký zmatek, závrať, náhlé opojení, podivná tíha, vzdálený magnetismus, jemná a strašlivá přitažlivost, inkantace hvězd, slovo rozkazu, volání od sféry ke sféře, srdcervoucí rozloučení s vyšším životem, s miláčky, modlitba, slavnostní obřad se smutečními obřady, poslední objetí, poslední polibek, přísaha vzpomínky a návratu, genius s okřídlenýma nohama, který uchopí nesmrtelnou a odnáší ji k propastem, nesmírnost nebes se zavírající, nesmírnost země se otvírající s rachotem, bouřný oceán generací, propastí duší, dostihujících nebo opouštějících vrchol nebo dno atmosféry, jiné planety, elektrický boj vášní a pudů země... a pak... co pak?
Je to okršlek země, metalický oceán s jeho přílivem a odlivem.
Procházíme víry duší, které vystupují a klesají...
To jsou mraky v atmosféře, veliké polární proudy, východní vánky, západní větry, vzduchové
proudy otřásající pěnou mraků, svinující jejich elektrické hady; je to nižší vzduchový oceán s jeho čtyřmi kraji, s krajem orlů, velkých přelétavců, skřivanů a holubů.
V tomto posledním začíná království plastické substance, která má čtyři jména: nerostná,
rostlinná, živočišná a lidská a sedm vírů tvůrčích mocností a specifikovaných generací.
Po závratných kruzích a amfiteátrech bílých hor, po oslňující nádheře ledovců a propastí
přicházejí nekonečné vlny zelených pahorků, pěnivý tok bystřin, želvovinou vykládaná zátočina potoků a řek lesklých jako kov, kývání hučících lesů, nesmírné kruhy travnatých polí; na nichž poletují ve hrách vánky.
To je země, jedna z tisícerých tvrzí království člověka, nesmrtelného a smrtelného syna boha-bohů. ..
Hle, kamenné kruhy metropolí, měst, městeček, vesnic s hlaholem měděných hlasů, který
zaznívá z výšin chrámů a klášterů a zvěstuje nad hlomozem velikých vod lidu: zrození a smrt.
Nesmrtelná se náhle zastavuje, chytajíc se usilovně paprsků hvězd a měří dráhu a vzdálenost,která ji dělí od nebes...
Kde jsem? Nebe, země, vše zmizelo; avšak nepřekonatelná přitažlivost mne všechnu jímá.
Nesmrtelná duše, hle, tvá matka!
Ve jménu Boha, ve jménu přírody, ve jménu Jodu a Hevaho-u, hle, tvá živná vlast zde na zemi!
Budiž s ní spojena všemi magickými mocnostmi života.
Sbohem!“
Připomíná si dosud své rozhovory s mateřskou duší, jejich nerozlučné a vzájemné proniknutí,jejich tajemná obcování plná vzpomínek a nadzemských nadějí, bolestí a radostí, rozechvění extází,hudebních i němých; dlouhé svinování devíti seleních kruhů, inkantace epignesí a pak... mučivá,strašlivá bolest, sirný dým, železitý výpar vystupující prudce z ohnivých propastí země vířící,odtrhující ji od mateřské duše, přibíjející ji do vzduchové prázdnoty, do plicní dutiny, teplé,pohyblivé... křik v této dutině, v tomto dutém obraze a vzpomínka a s ní i nebeské vrozenosti,vcházející do jejích hlubin.
Oživne jedině vědou!..."
Omlouvám se čtenáři za poněkud delší text.Nicméně byl důležitý k vysvětlení.
Pokud k výše uvedenému textu z knihy přičtu pojem slova Synaesthesia(sloučení jemnohmotného či mimosmyslového vnímání)někomu již více vysvitne...
Takže zpět k otázkám:
Odkud tato moje touha po dokonalém zvuku pochází?
Jak zní dokonale euforický zvuk?
Jak tohoto zvuku dosáhnout?
Zde jsou odpovědi,které budou pro mnohé šokující.
Duše uvězněná v hmotném těle(inkarnována do "biologického organismu,jakéhosi skafandru pro planetu Zemi)stále lapá po původních,mnohem subtilnějších vjemech...po vyšším životě..Je to nevědomá smyslová touha(program duše za účelem konečné reintegrace v Jednotu),kterou si běžně člověk neuvědomuje.
U mnohých("hmotařsky" založených lidí)se tato touha projevuje v neustálém opájení smyslů či neustálým toužením po "nečem".Někdo hromadí majetek,někdo hledá sexuální vyžití,jiný se přejídá,aby měl dobrý pocit...(možností je mnoho).
Tento "mechanizmus" je nejvíce zřetelný na boháčích,kteří mají všechno a stále nejsou naplněni.Stále jim něco schází ke štěstí.
Ano,i v audiofilii je tomu podobně!
Pravdou je,že dokonalého zvuku nelze dosáhnout,neboť něco jako dokonalý zvuk se nenachází v hmotném světě...a ani ve světech vyšších.
Synaesthesia je cestou k odpovědi.
Součet či sloučení všech sublimárních smyslů je cíl vedoucí Cíli Nejvyššímu.
V Indii je tento Cíl nazýván Nirvánou(Jednotou či Věčným Mírem).
Pokud je dosažena,tak mimo ni neexistuje nic,neboť vše zahrnuje(i všechny možnosti audiofilního zvuku).
Je to oceán jsoucna mimo časo-prostor,jenž nemá břehy ani dno..
Zvuk lze vnímat čichem,lze vidět či se ho dotknout,neboť všechny smysly(i druh vnímání,které lidé vůbec neznají)se sjednocují a vzájemně oplodňují v extázi života.Na "perifériích" tohoto oceánu se již pojem zvuku zastavuje na hranicích konečna...a v nekonečnu se projevuje jako absolutní harmonie veškerého bytí...
Harmonie všeho... je odpovědí všem audiofilům(a nejen jim,ale i všem lidem!).To je ten pravý koncert života,jenž je životem sám ve svých nekonečných možnostech,podobách a v Jednotě samé současně.
Zeptá-li se někdo: Je v této Jednotě zvuk zvukem?
Odpověď je: Ano i ne,neboť ano i ne jsou jedním.
Zároveň mohu odpovědět otázkou: Je zvuk,které ho se lze dotknout,stát jím samým,vidět ho či cítit jeho vůni stále ještě a pouze zvukem? Slova selhávají,stejně jako binární či neabstrakní chápání.
Vím,že se může vyskytnout mnoho otázek typu:
Proč nemůže existovat absolutně dokonalý zvuk?
Jaká je podstata zvuku?
Proč někdo poslouchá jazz a jiný nesnáší metal..(v psychologickém smyslu)?
Proč člověk vůbec poslouchá hudbu a proč na něj působí euforicky?
Bohužel odpovědi by zabraly mnoho místa,ale o ty tu přeci nejde(není to účel textu).
Účelem byla inspirace a zamyšlení.
Ve světě relativně dokonalý zvuk bude sice existovat až v budoucnosti(pokročilejší technologie),ale ani poté jim nebude člověk plně uspokojen,neboť vše relativní vede k absolutnímu.Touha po zvuku je vyjádřením něčeho mnohem hlubšího.I uspokojení ostatními smyslovými vjemy je dočasné a pomíjivé...(i když může trvat mnoho životů,inkarnací).Pouze někdo pochopí(možná i nikdo),že cesta k dokonalému zvuku vede skrze ticho vlastního nitra...do hlubin sebepoznání.Bez sluchátek!
Pozn. Mnou "načrtnutý popis" Jednoty je pouze velmi temným stínem světla reality(která ostatní reality vytváří...).Nikomu zde na zemi není a nebude umožněno tento popis přiblížit ke skutečnosti.Omezenost slov není schopna pojmout ani záblesky skutečnosti nejvyššího světa...
Astell&Kern A&futura SE200, Noble Kublai Khan, 64 Audio U12t, Shanling M6 Pro, Astell&Kern AK300, Heco Ascada 2.0, Sennheiser IE8i, Harman Kardon Go+Play, Sony XDR-V1BTDB,Yamaha NX-50